16.7.1919 – výpis z kroniky. Noční hlídku měl Fanda Kremlů a vzbudil Vlastu (vůdce Plešinger), „hoří les“. Rychle jsme vzbudili pana hajného Paulera, který požádal celý oddíl, aby s ním šel hasit. Dlouho jsme viděli jen velikou zář, ale po chvilce cesty jsme poznali, že zář je od měsíce a nic nehoří. Všichni i s panem lesním jsme se tomu zasmáli a dlouho o tom vyprávěli.

16.7.1949 – skautská lesní brigáda na Šumavě. – Asi v 23 hodin mne budí bratr Gazela (Holub), že hoří les. Vyběhl jsem rychle ze stanu, ale hned jsem poznal, že rudá záře je způsobena svitem měsíce prozařující stoupající vlhkost z lesa. Gazela mi řekl, že si to také myslel, ale kdyby mne prý budil jen „že svítí červeně měsíc“, tak bych mu asi vyhuboval, že mne budí. Přesto jsme spolu poseděli a dlouho pozorovali přírodní úkaz.

Druhý den bylo tropické vedro. Při dopolední práci v lese mě hoši žádali, aby odpoledne bylo jen koupání, což jsem jim slíbil. Sotva jsme v táboře dojedli oběd, přiřítil se na kole pan nadlesní Vejvoda a již z dálky volal „hoří les, honem pojďte všichni za mnou!“ Vzali jsme si lopaty, sekery, hrábě a klusali za panem nadlesním. Asi po kilometru byl již cítit kouř a záhy se objevili žhavé jazyky. Dle pokynů pane Vejvody jsme udělali řadu, jedni odklízeli padlé suché stromky a větve, několik nás starších jsme usekli syrové smrčky, kterými jako plácačkou jsme začali hasit. Jiní zase kopali rigoly a házeli lopatou hlínu na oheň. Na štěstí nebyl vítr a požár ještě byl v začátku. Přes veliké horko a kouř jsme bojovali s ohněm do večera, kdy nás vystřídali místní hasiči, kteří přijeli snad 4 hodiny po nás. Pan nadlesní nás propustil domů a říkal, že druhý den nám napíše směnu, abychom si doma odpočinuli. V den odpočinku večer pan nadlesní k nám přijel právě při večernímu nástupu k sejmutí vlajky v krojích. Veřejně nám poděkoval, že jsme zachránili kus české přírody a osobně nám je velice vděčný. Omlouval se, že do hlášení musel napsat, že mu aktivně pomohli při hašení lesa brigádníci. „Víte, v současné době by nebylo rozumné uvádět, že zde pracují skauti a chodí v krojích. To by nebylo dobré pro vás ani pro mne. Já vám však za sebe i šumavskou přírodu velice děkuji!“ Jeho slova jsem ocenil, když až po revoluci 1989 vyšlo najevo, že většina skautských borůvkových brigád, které byly hlášeny na tehdejší akční ústředí Junáka, byly okamžitě rozpuštěny a činovníci zatčeni. Já jsem na štěstí tuto brigádu vyjednával jen přes kolínský Úřad práce, kde referent soudruh Kocourek měl prvořadý zájem o plnění plánu před stranickou ostražitostí a tak se nám povedlo na Šumavě pracovat a hlavně tábořit ještě v roce 1950, kdy skautské tábory byly již zakázány. Přesto jsem ale odměny neušel. 2 měsíce po táboře jsem narukoval a byl zařazen do tábora nucených prací PTP na 39 měsíců se špatným posudkem a doložkou „návrat do civilu nežádoucí!“