V roce 1968 tábořil 4.oddíl Vlci u Chotěboře na Doubravce. Celý první týden byl klidný a nic se nedělo. Navštívil jsem sousední tábor skautů z Vysokého Mýta, kousek proti proudu řeky a dohodli jsme se s vůdcem, že večer vyzkoušíme bdělost našich hlídek. My jim sebereme budík z vlajkoklády a oni nám kotel na čaj u kuchyně. Hlídkám jsem připomínal, aby nedělali na ohništi oheň, protože pak jsou oslněni. Proti chladu každý dostal velkou celtu. První hlídku měl Petr Pikna a samozřejmě si hned zatopil a sedl na inkriminovaný kotel. Zvědové z Vysokého Mýta se klidně přiblížili od řeky na 2 metry za něj a čekali schováni za hrázi. Petr snad po hodině se chtěl trochu narovnat, vstal, protáhl se, znovu zabalil a usedl. To již kotel byl pryč a on zabalený se sroloval kus po hrázi a nemohl se pohnout. Začal křičet: „přepadení, pomóóóc!“ Přišel jsem, rozbalil Petra z celty a ptám se, „kde máš kotel?“ Nevěděl. „To budeme ráno bez teplé snídaně!“ Petr sklopil hlavu a říkal, že jich muselo být alespoň 10, kteří ho spoutali. Ovšem ani lépe nedopadli sousedi. Náš zvěd Jiří Výborný – Vejbora při obhlídce sousedního tábora zjistil, že hlídají dva: jeden v kuchyni a druhý stojí u vlajkoklády, kde je pověšený budík. Chvíli čekal a přemýšlel, když od kuchyně se ozvalo: „Jardo, kolik je hodin?“ To se ještě asi dvakrát opakovalo, tak náš Vejbora se připlížil za stan směrem od kuchyně a polohlasně zavolal: „Jardo, pojď honem do kuchyně!“ Jarda poslechl, Vejbora odepnul zavěšený budík a vítězoslavně odešel domů. Druhý den bylo spousta legrace v obou táborech a bylo dlouho o čem vypravovat.