A nedaleko byl tábor Sův.

Náš tábor Havranů v Zeleném údolí (Březí u Čáslavi) v roce 1970 byla první příležitost pro nás mladé činovníky ( bylo nám 17 let) okusit „svobodu“ trávení času na táboře mimo věčné pachtění s družinou. Asi kilometr od našeho tábora se usadil kolínský oddíl Sůvy, tábor vedla Tetka ( Deklesová) a dívčí tábor neunikl naší pozornosti. Netrvalo dlouho a vyráželi jsme společně s Pagym ( Pepikem Kalendou) na tajné výpravy za našimi objevy z tohoto dívčího oddílu. Vždy po večerce jsme se vytratili ze stanu, abychom „nepozorováni“ nočním lesem dorazili k Sůvám a pak proseděli s děvčaty ukradenou chvilku u jejich tábora. O našich „tajných“ výpravách vůdcové pochopitelně věděli a asi neradi tolerovali. Když jsem si přečetl povídání od Soni Neřoldové, vyposlechnul příhody Jirky Dvořáka ( z Havranů), přišla mi do ruky fotografie kolínských děvčat z tábora v Železných horách,kde se k nim přidružili skauti z Pardubic....prolistoval táborovou kroniku Žab a mohl bych pokračovat dál.....nebylo to nic nového a převratného. Vždy existovala přátelství mezi dívčími a chlapeckými oddíly na táborech, dobrodružství bylo provázeno i trochou romantiky na kterou se nezapomíná a zaznamenává pravidelně do kronik.
A tak jedna příhoda, která se v kronice asi nenajde. Tábor Sův měl před sebou poslední noc tohoto tábora. Podsadové stany byl již odvezeny do Kolína a tak všechna děvčata spala ve „hangárech“. Tu noc jsme vyrazili všichni činovníci na trestnou výpravu. Nejdříve jsme holkám vystěhovali zásobák, odmontovali táborový zvon a nakonec na ně zbourali jejich stany. Začal poprask a tak jsme se dali na okamžitý ústup zpět k našemu táboru. Ivan Táfel – Gulášek odnášel zvon, který mu zvonil pod nárazy klasů dozrávající pšenice. Doběhli jsme na hráz rybníka a pod dojmem, že se děvčata bála běžet dál, rozhodli naskákat do rybníka. Den se pomalu probouzel, ale přesto jsme se rozhodli vykoupat se na Adama.
Jaké bylo naše zděšení,když jsme zjistili, že naše počínání sleduje z druhého břehu celý dívčí tábor a s hlasitým chechotem se vracejí do tábora. Prohráli jsme, byli jsme pokořeni, ale tato historka se stala nekonečně převypravovanou legendou. Většina mužských aktérů již nežije, nežije ani můj souputník Pagy – rádce Lišáků. Nežije ani jeho hezká „ Sůva“. Zůstává historka, která odejde z toho světa s poledním pamětníkem a pamětnicí.
Skauting je krásný v každé životní etapě, je jen potřeba si ho neotravovat. Na ošklivé se zapomíná, to krásné v naší paměti zůstává. Přejme si, aby to hezké a milé bylo hojné a aby každý nacházel na své skautské stezce hodně záchytných okamžiků a bude se mít kam vracet a rád.